Výlet na Fryšták plánovala trekkařka Věra už od června, kdy mě oslovila s nabídkou, zda nechci jet také. Zatím co ona s další kamarádkou Káťou a špringrama Elou a Dronem z Magic Street budou na trati, já s Fredi si udělám svůj trek na kratší vzdálenost a podívám se po okolí. Jenže všechno dopadlo jinak. Káťa nedostala v práci volno a tím se uvolnilo místo pro dalšího závodníka. Věra mi vnukla myšlenku, co kdybych se treku zúčastnila co by aktivní soutěžící. Myšlenka to byla zajímavá a já se rozhodla jít ! Jít co to půjde a když nebudou síly vzdám to. Ale kdo mě zná dobře, ví že se tak lehce nevzdám :-).

V pátek v dopoledních hodinách dorazila Věrča s Elou do Kolína, kde jsem se nalodila a uhánělo se směr Fryšták. Po příjezdu jsme se šly nahlásit. Vyzvedly si itinerář a čekaly na večerní meeting, kde nám byla vysvětlena trasa po které povedou naše kroky. Měla jsem pocit, že se ztratím hned na startu a do cíle nemůžu nikdy dorazit. Následovalo balení batůžku, aby byl co nejlehčí. Pak už jen namazat nohy a jít spánkem načerpat energii na zítřek.

Sobotní ráno bylo plné humoru. To jsem ještě netušila co mě ten den čeká. V 8.16 zaznělo naše GO ! a já s Fredi vyrazila na trať kategorie MID na 35km. Cesta vedla nejprve po místním značení přes louku, pole a podél potoka, kde byla první kontrola. Za kontrolou nás předešel, tedy spíše předběhl :-D větší počet závodníků. Závodníci se dělí na chodce, kteří si cestu prostě užívají a běžce kteří chtějí trať absolvovat v co nejkratším čase s vidinou stupně vítězů. Já se zařadila mezi chodce.

Fredie byla skvělá. Pokaždé když nás míjeli další účastníci začala vřískat a propadat záchvatu, že je musíme dohnat. Občas mě nutila i do běhu. Po modré turistické značce jsme se dostaly Pod rozhlednu, kde jsme přestoupily na žlutou, která vedla do Zlína. Lesní cestičky byly většinou kamenité a po 15km jsem začala cítit každý ostrý kamínek, jak se mi zarývá do podrážek bot. Fredina byla stále čilá, zajímala se o každou stopičku zvířátek, které nám křižovali cestu. U Zboženských rybníků na další kontrole nás došla Věrka s Elou a v zájmu zachování mého života se obětovaly a zbytek trasy absolvovaly s námi, neboť Fréďa se rozhodla, že nám holky neutečou a vláčela mě nehorázným způsobem za nima. Cestou do Zlína jsme vyprávěly a pořizovaly fotodokumentaci, takže cesta uběhla rychle. Nejhorší úsek trati byl průchod Zlínem. Tolik asfaltu a ještě k tomu jít s ,,vodníkem,, podél řeky Dřevnice bylo pro mě přímo utrpením. Fredi měla namířeno stále k vodě a to i se mnou na canicrossovém opasku a já jen ťapkala a snažila se ji udržet na stezce a tiše se modlila ať už to skončí. Na Peroutkově nábřeží jsem si hrábla na dno. Šlapky na nohách mě pálily od asfaltu, zbytek nohou jsem už necítila, záda bolela. Hlavou mě běžela otázka vzdát to a nechat se odvézt nebo jít dál? Bylo to na 20,5km. Řekla jsem si, že přece nejsem takový srab, že to MUSÍM dojít, když jsem zvládla 20, že posledních 15km ujdu také. Nohy už mi vypověděly, jen jsem střídala jednu nohu za druhou a šla jsem dál. Fredie po koupely v Dřevnici byla o poznání živější a táhla. Táhla mě i do kopce po zelené směr Pohančisko. Kde jsem se probrala z nejhoršího a začala opět s Věrou komunikovat a vnímat okolí. Kupředu mě hnala myšlenka podívat se na větrný mlýn, kde byla další kontrola (U větřáku). Věrče cestou k Větřáku odešlo koleno a musela natáhnout bandáž, aby trať zvládla. Pokračovalo se po silnici směr Na výhlídce (28,5km). Následoval průchod obcí Štípa kde jsem počítala andělíčky a přála si, ať je asfaltu konec. U Zbrojnice se sešlo na polní cestu, která vedla k ZOO Lešná. Už nebylo sil si vyfotit ani bránu, pouze jsem si zakoupila u pokladny turistickou známku. Dále naše kroky kopírovaly zeď zoo , která byla dosti vysoká, slyšely jsme jen neidentifikovatelné skřeky zvířat . Hurá! konečně u silnice cedule Fryšták 3km. Začalo se mi jít poněkud zlehka a veseleji. Ještě poslední louka, pole a alej a vkráčely jsme do Fryštáku. Prošly jsme pár uliček a konečně cíl! Hurá zvládla jsem to :-) .

Už jen odevzdat startovní kartu s vyznačenými kontrolami a dostat se do druhého patra na pokoj. Fredie byla stále plná elánu a vesele si hopskala, zatím co já se po schodech šinula jako šnek s ulitou na zádech. Velice jsem ocenila naše ubytování, kde byla sprcha součástí pokoje. Dát si v tu chvíli horkou sprchu a zapadnout do postele bylo to nejlepší na co jsem se těšila posledních pár kilometrů. S Fredie jsme ulehly a vzbudilo nás až klinkání na kostele. Daly jsme baštu a pokračovaly ve spánku.

Ranní budíček byl brzký. Opět klinkání tentokrát na nedělní bohoslužbu. Další den se ukázalo, že se vše rozleželo a po mém pokusu se postavit na nohy jsem začala padat J Po několika nezdařených pokusech jsem přeci jen vstala a udělala pár kroků. Má chůze spíš připomínala právě narozené telátko, které dělá své první krůčky :-D. Bolel celý člověk, bolel každý sval, ale hřál mě u srdíčka ten krásný pocit, že jsem to dokázala :-) .

Díky pořadatelům z Musher klubu Pohoda a sponzorům byli oceněni všichni závodníci, neboť každý kdo absolvoval trasu si to zaslouží. Kdo šel ví o čem píšu a kdo nešel, ať to zkusí. Pak pochopí o čem dogtrekking vlastně je ;-) Tak jako jsem pochopila já a smekám před každým dogtrekařem který dojde do cíle.

Fotodokumentace ZDE.

Sraz štěníků jsme plánovali už delší dobu. Vhodný termín padl na neděli 22.července, den po výstavě v Mladé Boleslavi. Díky výstavě se špringři sjeli v hojném počtu.

Marta (majitelka Edýho) přijela s početnou smečkou čtyřech špringrů. Se Cindy z Rajšlu, Aranem od Vrbenských rybníků (synem Cindy), Ambrou Libavské lesy a samozřejmě naším Edýsem (Friendly). Taky přijela z daleké Francie Láska (Frisbee) s paničkou Terezou a přivezla si ještě malou špringří kamarádku Dixie z Pískové doliny. Dalšími účastníky byli Barča (Fantasy), Quenty (Frequent), Monty (Freemont) a též nechyběla Fredie (Freedom). Majitelé ostatních hafíku byli bohužel pracovně zaneprázdněni a nemohli se proto dostavit.

Jako první dorazila Marta. Pak Tereza , kterou jsem zasvětila do úpravy srsti. Takže se stříhalo, zkrášlovalo a upravovalo. Jakmile byli pesani dostatečně krásní, vyrazili jsme na nedaleký Kmochův ostrov, kde už na nás netrpělivě čekal zbytek ,,Magiců,, , neboť v bytě 2 + 1 mít 5 a 1/3 špringra, bylo i na mě moc.

Po příchodu na ostrov začal ten správný špringří rej :-D. Nejprve pokus o vyfocení všech a pak už jen hromadný psí úprk do Labe. Následovalo seznamování, povídání, focení a zase koupání. Na ostrově jsme to odpoledne budili velký zájem kolemjdoucích, neb tolik strakatých kožíšku pohromadě ještě neviděli.

Sluníčko svítilo, psiska byla šťastná a majitelé zjistili, že ten jejich špringr se chová stejně bláznivě jako ostatní a nevymyká se z normálu.

Byla to zkrátka vydařená neděle :-) Více obrázků ZDE.

Vše začalo už v pátek, když se Fela přijela do Kolína zkrášlit, aby na výstavě nedělala ostudu. Teda řeknu vám , spát s takovým poděsem, bylo strašné. Stále se na mě lepila a dokonce za mnou vlezla i do postele. Ještě, že má panička postel dost velikou :-D . Noc byla šílená. Budíček byl tedy brzký.

Ráno už jsme netrpělivě čekali na strejdu Jirku s Bertem, který byl tak hodný a vzal nás do auta i přesto, že Fela při jízdě delší než 20 km trpí ,,nevolností,,. Fela jako by věděla, že se veze cizím autem a cesta proběhla v poklidu. Jen chudák Bert raději ležel na podlaze a odmítal jet s námi na sedačce.

Po příjezdu na výstaviště jsme se ,,ubytovali,, u kruhu špringrů a panička šla přivykat Felu na výstavní ruch, neboť ta byla z tolika lidí a pejsků poněkud přepadlá. První se posuzovala Fela. Panu rozhodčímu se moc líbila a napsal ji hezký posudek. No nevím :-/ pro mě je stejně, tak jak teta Věra říká: ,, Bretaňské strašidlo,, :-P. Další do kruhu nastoupil strejda s Bertem a v konkurenci 4 výborných pejsků si vyběhali druhé místo. Po posouzení pejsků přišla na řadu třída mladých ,,slečen,, a tedy můj čas. Ještě jsem si hřebenem prohrábla vlasy na uších a šlo se na věc. V kruhu jsme byly 3 holky. Já jsem byla nejmladší a jediná černobílá. Pan rozhodčí byl nějaký šprýmař, dost dlouhou dobu mě hladil na hlavě a lechtal na zádech :-D jen nevím proč mi stále panička říkala postoj, takže jsem mu jeho náklonnost nemohla oplatit ani oblíznutím ruky. Vždyť byl tak přátelský. Dostala jsem známku výborná a ještě jsem čekala jak dopadnu v pořadí. Asi se rozhodčímu líbily moje černé pihy a k překvapení paničky jsem třídu vyhrála a odnesla si svůj první titul CAJC. Panička měla velkou radost a já také, tak jsem na ni začala skákat a tahat ji za vodítko.

Po posouzení všech špringrů se panička rozhodla počkat do odpoledních soutěží o Nejhezčí mladou fenu výstavy. Jirka s Bertem nás, ale museli opustit, neb druhý den odjížděli na dovolenou. Svůj fanklub jsem tam , ale přece jen měla ;-). Čekání na soutěže jsem trávila s tetou Jančou a bíglíma klukama Zipem a Traperem. Zipík se na výstavě také vystavoval a měl pěkné ocenění výborný 2. Kluci byli fajn. Zipek je totiž hodně veselý, ze všeho nadšený a stále vrtí ocáskem. Zato Trappík byl tím čekáním zhnusen a raději si lehnul o kousek dál. Další členové fanklubu byly teta Ivana s dcerou, kteří nás vezli zpátky autíčkem do Kolína. V soutěži jsem se sice neumístila, ale dostala jsem se do užšího výběru 7 nejlepších asi z 35 mladých fen. I tak hřál paničku u srdíčka ten krásný pocit, že má doma princeznu které to prostě,,sluší,, a kdybych nevyhrála žádný titul, tak pro ni budu stejně ta nej….. holčička na světě.

Myslím, že na mě maminka koukala z psího nebíčka a držela mi všechny tlapky, že vše takhle dopadlo. Mami můžeš být na mě hrdá! Taky musím poděkovat Janče a klukům za morální podporu a Jirkovi a tetě Ivaně za to, že nás vzali do auta a dělali fotodokumentaci a všem co nám drželi palce v Brně i doma. DÍKY !!!

První červnový víkend byl ve znamení dogfrisbee. Na kynologickém cvičišti v Jihlavě se pořádal historicky první seminář v ČR. Pořadatelem této akce nebyl nikdo jiný než Jakub Štýbr (člověk pro tento sport velice zapálený, který sklízí úspěchy na poli závodním). V sobotu se na place sešla asi 20cítka nadšenců a vyznavačů tohoto sportu s různými plemeny psů. Po seznámení se s pravidly, započal samotný nácvik technik házení a triků. Samozřejmě, že nácvik byl nejprve bez psů. Kolemjdoucím vyloudil na tváři úsměv, pohled na tolik lidí házejících talířem a snažících se o různé ,, kreace,, jako třeba hod pod nohou nebo přes hlavu J. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být takové vrhání talíře náročné. Obzvláště když se házelo celé dopoledne.

Po polední pauze na oběd a nezbytném odpočinku, přišel na řadu trénink se psy. Ten zahájil Jakub ukázkou sestavy se svou belgickou ovčandou Hupinou (se kterou se chystá na Mistrovství Evropy ve frisbee) a ukázkou jak začít s nácvikem chytání talíře. Poté měl každý možnost předvést co se svým pesanem umí a na jaké jsou úrovni. Jakub ke každému týmu řekl, kde dělají chyby, čeho se vyvarovat a co je proti pravidlům. Pak už následovalo jen házení a chytání talíře až do odpoledních hodin. Škoda, že jsem musela v sobotu odjet a nemohla se zdržet na celý víkend. Byla to velmi zdařilá a pro mě přínosná akce. Načerpala jsem spoustu nových informací a zážitků, pořídila nové talíře a teď už jen pilně trénovat. Třeba jednou na závody s Kometou taky vyjedeme ;-)

Dne 7.5. 2006 pořádal Beagle klub ČR tradiční závody v canicrossu a bikejöringu. V dopoledních hodinách se v malebné středočeské obci Hlavenec sešla téměř čtyřicítka závodníků se svými flekáči. Byl to impozantní pohled na tolik strakatých kožíšků hemžících se všude kolem. Naši ,,chlupáči,, mezi mě zapadli velice rychle.  Je skvělé, že letos pořadatelé mysleli i na majitele jiných plemen a otevřeli pro ně kategorii OPEN. Tím se mi dostalo možnosti, aktivně se zúčastnit klání v disciplíně bikejöring. S heslem „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ jsme se postavily na start . Trasa dlouhá 8 km vedla po lesních cestách a byla dobře značena, takže zabloudit nemohl opravdu nikdo. A jak naše kategorie nakonec dopadla?

Na 4.místě se umístila Petra Šulcová s americkou stafordkou Jessie a časem 0:35:02, 3.místo patřilo Hance Tycarové a labradorce Besse s časem 0:25:19 a k mému překvapení se špringří holky utkaly o stupeň nejvyšší. Na 2.místě stanula Věra Pešlová s Elou a časem dojezdu 0:24:27 a 1.místo obsadila Kometa (matka Ely) a Naďa Zahajská s časem 0:22:27.

Je patrné na první pohled, že časy se u jednotlivých závodníků lišily pouze minimálně a rozhodovala tak každá minutka. Z vítězství Komči jsem měla o to větší radost, neboť před startem jsme byly považovány za outsidery.  Díky pořadatelům jsme si odváželi domů krásné poháry a spoustu dárků od sponzorů.  Je úžasné, že má Beagle klub několik nadšenců, kteří pořádají takovéto akce.

V honitbě MS Ovčáry se uskutečnila 4.2.2006 naháňka na černou zvěř, která se stala pro mě nezapomenutelným zážitkem. Po několika letech vlastnictví zbrojního průkazu se mi podařilo ulovit svého prvního divočáka. Jelikož se naháněk účastním vždy se psy, tak chodím pravidelně do leče, kde je šance na střílení velice mizivá a málokdy se mi poštěstí divočáka vůbec vidět. Většinou jen slyším moje špringří zlatíčka, jak hlasitě ženou zvěř a jsou nápomocny při úspěchu jiných lovců. Mám z toho velkou radost, protože myslivost provozuji jen díky mým špringrům. V následující části se Vám pokusím vylíčit jak se to všechno seběhlo.

Byl mrazivý den, sluníčko příjemně svítilo a sníh nám krásně křupal pod boty. Nastoupili jsme po řadě na první leč a čekali na pokyn závodčího:,, jdem“. Komča mi seděla tiše a nehybně u nohy, v tom jsem zpozorovala jak začala větřit, zahleděla se jedním směrem a chvěla se nedočkavostí. Jen jsem se ji tiše zeptala Komi jsou tam? Podívala se na mě moudrým pohledem, jako kdyby věděla, že dnes je můj velký den. Konečně jsem řekla to pro Komču vytoužené slovo ,,žeň“ a vyrazily jsme do leče. Po pár metrech Komča našla umrzlého kosa, který se nestačil schovat před tak mrazivým počasím které ty dny panovalo. Komča ptáčka sebrala a přinesla mi ukázat co našla. Dostala pochvalu. S tím, že jsme na naháňce a má nahánět prasátka, jsem ji poslala zpět do leče a pomalu jsem postupovala za ní. V tom jsem zaslechla jak vlevo ode mne padla rána, ale nic se nedělo, nebylo nic slyšet ani vidět. Pokračovala jsem dál lečí, nejednou jsem slyšela jagteriérku našeho hospodáře jak hlasitě něco žene směrem ke mně. Nebyla jsem si jistá o jaký druh zvěře jde, zastavila jsem se přitiskla se ke stromu a čekala až se zvěř objeví. To už jsem viděla jak se mezi větvemi stromů rýsuje tělo divočáka pronásledovené jagoškou.Vyšla rána, kolega stojící po mé levé straně vystřelil, ale patrně minul. Divočák pokračoval dál směrem ke mně. Zastavil se, asi tak 20metrů ode mne a naše pohledy se střetly. Byla to mladá bachyně s netradiční barvou škáry. V tu chvíli mi proběhla hlavou myšlenka:,, buď teď nebo nikdy“. Vystřelila jsem, bachyně odskočila, popoběhla ještě několik metrů, vt om ji dohnaly jagoška s Komčou. Stavěly ji na místě tak dlouho, dokud ji ve světlech nevyhasl plamínek života. Stála jsem tam ohromená tímto zážitkem a jen tiše jsem sledovala práci psů doléhajících na zhaslého divočáka. Ten den stál sv. Hubert patron myslivců při mně. Sv. Huberte, díky za tento krásný okamžik.